V noci na dnešek jsem měl velmi zlý sen. Není to ten rádoby zlý sen ve kterém umíráte, jste honění bandou krvežíznivch vlků či snad stále a stále padáte do hlubin rudě zbarvené lávy v jícnu sopky. U mně zlé sny nabraly novou dimenzi. Sny, které jsem až dodnes považoval za realitu. A zjistil jsem, že tato realita je snem.

Již několik týdnů poslední dobou usínám velice pozdě  a trpím nespavostí. Naštěstí jsem teď zjistil, že přestože usínám velice pozdě, moje následná nespavost je již pouze subjektivní vjem - tedy sen.

Dnes se i podařilo zázrakem zapamatovat a vybavit si svoje sny po probuzení - a bylo to velmi prosté. Tak prosté a zároveň tak kruté. Rafinovanost se skrývá v prostotě. Zdálo se mi totiž, že ležím ve ztemnělém pokoji, stále hledím na strop a siluetu stojaté lampy v marné snaze usnout. Pak zazvonil budík. Ten stejný pokoj, totožná stojací lampa, jen již bylo ráno a v pokoji bylo světlo ranního slunce.

Mít sen o tom, že ležím v posteli a nemohu usnout. pak se probudit a zjistit, že to byl jen sen. A pak být celý den ospalý, přestože to byl jen sen. To je zlý sen. Můj zlý sen!