Posted on Listopad 19th, 2007 at 11:32 pm by admin
Autor: Pavel Vild
Stojí tam kde vždycky stál,
Odjakživa
S lhostejností kráčím k němu,
Stíny sychravé noci svírají ho,
Tak silně.
Jeho šat je šedý jako popel,
Jako kabát obnošený toulavým žebrákem,
Šerý v nejčernější noci, kdy ani hvězdy ani měsíc nesvítí,
Je sám.
Všechny jeho oči halí neproniknutelná tma,
Není jiskry v jeho očích, není naděje,
Pohled jejich ustrnulý, víčka jeho rozpraskaná,
Jejichž stíny už dávno byly smyty
Slzami nebes.
Zelené prsty derou se z jeho útrob,
Rozevírají rány jež uštědřil mu čas,
Derou se z ran tolik rozšklebených,
S drásajícími výkřiky které tlumí věky
Či sekundy.
Postava jeho je shrbená,
Zmrzačená tíhou osudu,
Ústa jeho bezzubá,
Mlčí.
Vím že brzy ulehne tiše,
Bez jediného slova,
Vzdechu
Ještě předtím z něj ale vyjdou krásní lidé.
———————–
Deštěm uplynulého dne kráčím ulicí,
Deštěm, jež smývá úsměv i stesk,
Deštěm, který zanechá nepopsaný list,
Pro zítřek
Deštěm uplynulého dne kráčím přeplněnou ulicí,
Zástupy bezejmenných duší,
I těch jejichž jména znám,
Mizí, aby už nikdy nebyly spatřeny,
Aby už nebylo jich více.
Kráčím ulicí, poslední kapky prší z nebe,
Slzy kanou mi z očí,
Ulice je plná duší,
Které se neznají
Nebo znají, ale znát nechtějí.
Známé duše po mém boku,
Z jejich úst vychází jen ticho,
Smějí se, jsou šťastné,
nemají však hlasu.
Už přestalo pršet, je sucho.