Dnešní procházka zakončená v Uhříněvsi na mě zanechala hluboké stopy. Lidé, kteří se stahovali kolem nového náměstí, by člověk těžko pohledal i třeba na tak exoty exponovaném místě, jako je třeba pražské hlavní nádraží. Nejprve jsem, nedaleko sociálního supermarketu Norma, potkal velice špinavého, ztuhlého a evidentně opilého a pokáleného staříka, který se mi posunky, beze slov, pokoušel prodat láhev Coca-Coly, kterou svíral v plastovém obalu zašpiněném od…od…radši nauvažovat. Posunkem ruky jsem naznačil, že opravdu nemám zájem, byť je to velice lákavá nabídka a nahonem jsem pelášil pryč. To jsem nevěděl, co záhy potkám.

Lyžař - dobrodruh, dobyvatel polárního kruhu. Tak by možná šlo nazvat dalšího extota, který čekal, neznámo jak dlouho a na co, na autobusové zastávce Nové náměstí v Uhříněvsi. Když jsem ho spatřil a tázavě se na něj podíval, hořce jsem zalitoval, že s sebo nemám fotografický aparát, nebo že se tak ostentativně bráním foťákům v mobilních telefonech. Fotografie by totiž dokázala zcela bez obalu popsat tu specialitu, která tu mátožně stála. Popsat inkriminivaného lyžaře by každému dalo dost práce. Byl poměrně vysoký, štíhlý a měl bílý plnovous, který prosvítal skrz polární kuklu, vyrobenou zřejmě za první republiky. Oblečen byl v dlouhý šedobéžový plášť, tzv. baloňák. Svíral dvě ohromné hole, nahoře do písmene T, dole obalené jakýmsi pevným humusem, vzdáleně připomínajícím špinavý plast, zřejmě pro lepší pohyb ve sněhu a náledí. Byl ověšen několika nejrůznějšími mošnami a jinými evidentně podomácku vyrobenými zavazadly a nádobami, na zádech měl špiháckou koženkovou černou tašku “diplomatku” uvevněnou jako batoh koženými popruhy na zádech. Na těle měl porůznu za špinavé fáče navěšené prázné pet lahve. Jeho boty byly něco mezi holínkami a bufami, pokryté děravými víčky od pet lahví. Opravdu nevím, k čemu měla tato provázkem přivázaná víčka na povrchu jeho bot původně složit. Snad pro parádu. Rád bych upozornil, že teď zažíváme nejteplejší část roku a tak si umíte představit, jaký tento lyžař uprostřed léta v Uhříněvsi budil rozruch. Řidiči aut se vykláněli z okýnek, do poslední chvíle inkriminovaného lyžaře pěčlivě sledovali a poukazovali na tuto specialitu své spolucestující. Lidé na zastávce se vyhýbali jeho pohledu a raději si stoupli a kousek dál, jen aby se s ním nemuseli dostat do příme konfrontace. Na lyžaře po cestě zatroubilo několik motorkářů “pseudovojáků” jedoucích zřejmě na nějaký sraz. Já jsem v sobě samozřejmě potlačoval velice silné nutkání jej oslovit a dozvědět se možná něco málo více. To už však moji pozornost přerušil výše zmiňovaný zevl od Normy, který se mezitím i se svojí nevábně vypadající lahvičkou Coca-Coly dobelhal až na zastávku. Svým vytrčeným loktem vrazil do téměř každého cestujícího na zastávce a bez jediného slova si to šinul přímo ke mně. Opět mi posunky nabízel jeho lahev. Nevím jak to dělám, ale já tyhle lidi prostě přitahuji. Vysvobodil mě přijíždějící autobus toho správného čísla. Uhříněves je někdy o život.