KD, neboli kulturní deník. V prvním ročníku čtyřletého gymnázia nám paní profesorka důrazně doporučila, vést si podrobný deník toho, kam jsme chodili na výstavy, na co jsme se podívali do divadla ev. i kina, co jsme si přečetli a co jsme navštívili. Prostě psát si kulturní deník - prý to může být velmi užitečné u maturity. Nyní na konci třetího ročníku se tak trochu bilancovalo, jak na tom kdo je s těmi kulturními deníky. Tak máme jej dva lidé. Je to sice trochu s podivem, že zrovna já jej mám, ale je to tak.

Svým způsoběm mě ten nápad nadchnul. Krásně se dopamatovat, co jsem kdy dělal a mít pohromadě všechny materiály z této akce (leták, vstupenku, krátký text). Jenže u mně se tento nápad probojoval skoro k fanatismu. Na svůj kulturní deník nedám dopustit. Má přes 140 stran, je celkem ve 4 šanonech a v jedné ruce celý kulturní deník neunesu. Jéje, jak já už se těším až do vítězoslavně dotáhnu ty svazky a se zaduněním je položím před maturitní komisi. Nicméně proč o tom píšu. Mám tady nějaké nedodělané stránky (to znamené papír a veškeré materiály bez ladu a skladu v jedněch U deskách), takže už se psychicky připravuji na to jít dneska koupit lepidlo (kterého je potřeba až překvapivé množství) a jít to dodělat. Materiály se musí na stránce vhodně rozmístit, kde vznikne volné místečko, tak je nejlepší ho zaplnit nějakým textem třeba z nálepové strany těch materiálů a nebo třeba z internetu. Každá stránka mého KD musí být kompletní celek jasně a zřetelně popisující danou událost a snažící se čtenáři udělat co nejlepší dojem. Dlužno podotknout, že hlavně visuálně. Na čtení dlouhých textů u maturity rozhodně čas ani náladu mít nikdo nebude. Inu doufám, že to k něčemu bude. A když ne, tak ne. je to moje chlouba i tak